Češi jsou obecně velmi uzavření. Mají rádi své pohodlí a zbytečně nevycházejí z řady. A raději ani moc daleko z domu. Psát o našich typických vlastnostech jako je závist nebo nepřejícnost je už klišé. Jistý pesimismus a nedůvěřivost ale v našem myšlení nejspíš převládá.
Zvlášť zřejmé je to ve městech. Pocházím ze vsi, kde je stále ještě samozřejmostí, že se lidé zdraví a že znají své sousedy, jejich sousedy a pak ještě jejich sousedy. Jakým je pak rozdílem, když nyní bydlím třetím rokem v paneláku v krajském městě, a ani netuším, jak moji sousedé vypadají!
Na vesnici je běžné, že když pečete buchtu a dojdou vám vajíčka, skočíte si pro ně k někomu přes ulici. Anebo když k narozeninám koupíte sud piva, tak se vůbec nemusíte bát, že by vás v tom hodní sousedé nechali samotného. Tak jsou tu lidé milí! Postojí, popovídají si, projeví zájem.
Jenže tahle idyla s příchodem do města tak trochu doznívá. Lidé jako by se ponořili do proudu anonymity, utáhli svou šálu až ke krku (někteří pro jistotu přes půl obličeje) a s podezřívavým výrazem vyrazili. Žádné bodré pozdravy, žádný úsměv. Kdo se tváří moc šťastně, ten je podezřelý.
Tak třeba nedávno. Čekala jsem na přechodu na zelenou a naproti mě stála paní, v úplně stejném kabátu jako mám já. Můj (i její) kabát je žlutý, takže jsme byly nepřehlédnutelné. Měla jsem radost z tak vtipné náhody a už z dálky jsem se na ní smála. Když jsme se pak uprostřed silnice míjely, nemohla jsem si odpustit jí její krásný kabát pochválit. A jelikož je každé rozdávání dobré nálady po zásluze potrestáno, i já se dočkala jen všeříkajícího zlého pohledu.
Ještě patrněji se dá naše české chování vnímat za hranicemi země. Když jsem žila v Německu, byla jsem zpočátku úplně šokovaná z toho, jak jsou ke mně milí lidé, co být milí vůbec nemusí. No považte: proč jen se na mě usmívá paní v samoobsluze a děkuje mi, když jsem jí jen přišla vrátit prázdné lahve (zas to pivo)? Anebo řidič v autobuse: nejen, že mě vřele vítá, ale pak se se mnou i loučí! Neskutečné!
Tahle rodinná atmosféra mi po návratu celkem chyběla. A nějaký čas jsem si nemohla zvyknout na všechny české bubáky na poštách, v obchodech a na úřadech. Na ty zástupy zamračených bubáků v ulicích.
V téhle anonymní šedi se dá ale i u nás objevit několik světlých ostrůvků. Já na ně přišla, když jsem začala chodit na polední mše do malého kostelíčka na náměstí. Vždy je tam jen asi kolem čtyřiceti (starých) lidí a pokaždé stejná parta.
Přijali mě mezi sebe celkem rychle. Když jsem přišla poprvé, tak jsem ještě přede mší byla podrobena téměř křížovému výslechu babiček. Prošla jsem (uf) a tak jen o několik minut později pokřikovaly farnice přes celý kostel na pana faráře: „Slečna studentka chce jít ke zpovědi, vemte jí jako první!“
No a pak že se i ve městě nedají najít přívětiví lidé! Jen se z toho kostela vždycky tak nějak rychle ztratí mezi ostatní, že mám taky občas chuť zvednout límec u kabátu (to je ten žlutej), mračit se, pospíchat a tvářit se, že jste mi všichni ukradení…
Ale nebojte. Nejste :-)
To je dost přesný martiik. (i ty další komenty :) ) ...dobrá nálada tu holt působí moc exoticky :)))
(A lidi si pak asi myslí, že jsi hulila trávu, když se jen tak usmíváš :D )
A víte co dalšího vám zajistí úsměv na tváři na další dny? Tolik "like" pod jedním článkem! ;-)
mosím podotknút, že když má člověk sviňu súseda, toš by ho račéj ani neznal, ale to je jen takový můj skeptický dodatek. Fúra ludí sa tu vyjádřila se svojíma zkušenosťama za zahraničá, toš já sa přidám se svojím zážitkem ze španělska. Dyž sme v Tarragoně míjali jednu křižovatku, zastavily tam vedlá sebe dvě auta, šoféři stáhli okénka a začali na sebe neco hulákat. Trochu poděšená kamarádka sa ňa ptala, o co tam de. Aj ze svojú mizernú španělštinú sem pochopíl a povídám jí: oni si tam povídajú o fodbále...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.